Pýcha a hrdost

V Lukášově evangelium můžeme najít Ježíšovo známé podobenství o svatbě a zasedacím pořádku, které je namířeno proti pyšným a příliš sebevědomým lidem. "Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty (...) Neboť každý, do se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bývá povýšen." Díky tomuto podobenství křesťanství považuje pýchu za jeden z nejhorších hříchů člověka a původ všeho zla na zemi. Souhlasím s tím, že pýcha je hlavním problémem lidstva. Mnohé civilizace, které tu byly před námi, zanikly. Zajímavé, že zanikly ve chvílích svého největšího rozkvětu a blahobytu, kdy měly všeho dostatek, netrpěly nouzí, lidé byli šťastní a spokojení... Možná jejich zánik souvisel s tím, že si až příliš věřili. Až příliš důvěřovali svému umělému světu. Byli až příliš pyšní.

Ve starém zákoně je psáno: "Pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina a odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem." (Sir 10,12) To je možná jeden z nejdokonalejších popisů vzniku pýchy. Člověk odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem. Snadno si představíme někoho, kdo je povýšený, namyšlený, kdo si o sobě myslí něco víc, než je. Lidé jsou pyšní na své schopnosti, na své děti, na svoji sílu či inteligenci, na svoji krásu či na svůj majetek. Na jednu stranu na tom není nic špatného, slovo pýcha klidně můžeme nahradit slovem hrdost v tom dobrém slova smyslu, ale ve chvíli, kdy přestaneme vnímat svoji pozemskou konečnost a soustředíme se jen na svou dokonalost, začneme být sami sobě bohem, začneme být opravdu pyšní.

Naše současná civilizace je orientovaná na výkon, na zisk a prestiž. Člověk musí být úspěšný a sebevědomý, znát svou cenu. Je mnoho lidí, kteří se školí v tom, jak získat sebevědomí, jak si věřit. Když zadáte do internetového vyhledávače slovo "sebevědomí", hned vám vyběhne spoustu nabídek na školení, na knihy, na kouče, kteří chtějí ze zakřiknutých a tichých lidí vyrábět stroje na úspěch a výkon. Jistě je mnoho lidí, kterým by taková školení prospěla. Nízké sebevědomí a vlastní podceňování nás zbytečně připravuje o radost ze života. Ale pak jsou také lidé, kteří nic takového nepotřebují, protože všechno vědí, všude byli, od všeho mají klíče, nebo aspoň vědí, kdo je má. Jen mám pocit, že často si člověk zaměňuje sebevědomí s pýchou. Přitom je docela dobře možné být sebevědomým a zároveň pokorným, tedy ne-pyšným člověkem. Jen musíme poznat tu hranici mezi pýchou a hrdostí nebo chcete-li mezi zdravým a nezdravým sebevědomím. Základ je totiž stejný. Máme radost z úspěchu. Odlišné je však to, jak tuto vnitřní radost prezentujeme navenek. Jsme-li na něco hrdí, nemusíme se chlubit druhým. Stačí nám užít si ten hřejivý pocit u srdce. Víme o svých kvalitách, známe svou cenu a své přednosti, ale zároveň známe i svá omezení, své hranice. Víme, že jsme omezeni svými náladami, pocity, zraněními, svými pudy i potřebami. Jsme-li však pyšní, okamžitě své úspěchy hlasitě vytrubujeme do světa s pocitem, že nikdo není tak dokonalý, jako my. Někdy si dokonce přivlastňujeme úspěchy druhých. Máme pocit, že všichni potřebují naše rady, že bez nás by nebyl svět tak úžasný.

Je dobré znát svou cenu. Zároveň je však dobré si uvědomit, že vždycky kolem nás budou lidé, kteří jsou bohatší nebo naopak chudší, kteří jsou krásnější nebo chytřejší nebo naopak ubožejší. Všichni ale máme jedno společné: jsme na zemi jen hosty. Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si také neodneseme. Ta největší hrdost v dobrém slova smyslu, která by nás tímto životem měla provázet je pak ta, že jsme Božími dětmi, Jeho milovaným stvořením. Amen.